Stalo se již takovým koloritem českého vězeňství, že nezisková organizace dostane peníze na projekt, proběhne kampaň, focení, tiskovky, objímačky, kolečka, tykačky, kafíčka a slzičky štěstí, jak se lidem pomůže a jak to změní svět. Samozřejmě za asistence kamarádek a kamarádů z různých státních institucí a jiných organizací.
Někdy si říkám, zda naši zákonodárci mají všech pět pohromadě. Ať přemýšlím o návrzích mnoha zákonů sebevíc a snažím se přijít na to, proč vymysleli to, či ono, proč udělali takovou změnu nebo proč někomu novým zákonem nebo jeho novelizací dali nebo vzali určitá práva a povinnosti, nemohu najít jiné vysvětlení, než že nepřemýšleli. Buď neměli čím, tím mám na mysli dostatečnou mozkovou kapacitu, znalosti dané problematiky a ochotu případný problém vyřešit nebo, což je horší, udělali takové rozhodnutí proto, že čím větší zmatek ve všem, tím lepší pozice pro ně. Lidé se budou zabývat svými problémy denního života a ne jejich schůzemi v parlamentu a jejich prací.
Poslední soudní jednání v roce 2014 proběhlo u Okresního soudu v Břeclavi. O paní soudkyni se říká, že je tvrdá. Soudní jednání proběhlo a bylo řekněme „tvrdší“. Došlo k odročení z důvodu dalšího znaleckého posudku. Pokud bychom ho měli však hodnotit jako celek, tak rozhodnutí soudkyně chápeme a přijde nám logické. Chce totiž rozhodnout na základě důkazů a ne uvařit rozsudek z vody,tak jak to rádi dělají jiné soudy. Nebo vše rovnou zamítnout, protože je to jednodušší a rychlejší. A hlavně pro soud pohodlnější. Soudkyně v Břeclavi chce mít ve věci jasno. A to se nám líbí. I když je tvrdá, tak dokáže myslet logicky a věříme, že při vynášení rozsudku bude také stejně tak spravedlivá. A my budeme moci zvolat sláva, sláva, sláva… Ne vždy se to ale takhle daří. A proč? Protože….
Kdyby žila Božena Němcová, mohla by čerpat náměty pro svoje pohádky v práci naší státní správy. Vždy totiž obsahují něco nepochopitelného a kouzelného. A aby všechno dopadlo dobře, musí se objevit láska nebo nějaká kladná osoba (záměrně nepíši hrdina, aby někdo neřekl, že si moc fandíme), která všechno zlé v to dobré obrátí. Konečně posuďte sami….
Bylo, nebylo…..Vždycky, když si myslím, že už mě nic nepřekvapí, objeví se něco, co mi vyrazí dech. Lépe řečeno někdy vyrazí dech, někdy pobaví a někdy skoro donutí k pláči. Nedávno jsem opět takovou věc zažil. Vyvolala na mém líci nejdříve překvapení, pak zděšení a nakonec jen úsměv. Došlo mi totiž, že jde vlastně jen o takovou hloupost. O poraněné ego člověka, o potřebu si něco dokázat, o užití si své uniformy a své dočasné a křehké moci.
Byl odsouzen a odseděl si polovinu svého trestu. Celou dobu tvrdil, že je nevinný. Přišel o rodinu, přátele, práci a bohužel i o zdraví. Pak Ústavní soud rozhodl, že celý proces byl špatně a rozsudek zrušil. Další rok čekal, než další soud vydá osvobozující rozsudek. Nakonec odsoudili toho správného pachatele. A soudce a státní zástupce? Jeden skočil z okna, druhý se oběsil na klice své kanceláře. Ale nikdo se mu zatím neomluvil.
Žvýkala a přehrabovala se v nějakých papírech. Zda se týkaly projednávaného případu, nebylo poznat. Vedle ní seděla její kolegyně. Zaučovala se. Povídaly si spolu. Když mluvila soudkyně, povídaly si. Když mluvil odsouzený, povídaly si. Říká se, že ženy na rozdíl od mužů mohou dělat dvě věci najednou. Někdo může namítnout, že tedy při povídání s kolegyní poslouchala, co říká paní soudkyně a co odsouzený. Ale já myslím, že ne. Protože přece žvýkala.
Každý máme za svůj život odpovědnost. Máme ji i za životy ostatních. Matka a otec za životy svých dětí, nadřízený za život svých podřízených, učitel za život svých žáků, lékaři za život svých pacientů, piloti za život svých pasažérů. Velice rád bych napsal soudci a státní zástupci za život obviněných a odsouzených, ale mám čím dál více obavy, že to u mnohých tak není.
O samotné amnestii z ledna 2013 bylo napsáno již mnoho. A jistě se o ní ještě bude mluvit často i v budoucnu. Především v souvislostech se spácháním trestných činů, které budou mít na svědomí právě amnestovaní. Pozapomnělo se ale na jeden důležitý fakt. A to jsou osoby, které byly trestným činem amnestovaných poznamenány nebo postiženy a také rodiny amnestovaných. Dopad na osoby postižené spácháním trestné činnosti není potřeba rozvádět. Jde o určitý pocit zadostiučinění za spáchání trestného činu pobytem pachatele ve vězení.
