Byl odsouzen a odseděl si polovinu svého trestu. Celou dobu tvrdil, že je nevinný. Přišel o rodinu, přátele, práci a bohužel i o zdraví. Pak Ústavní soud rozhodl, že celý proces byl špatně a rozsudek zrušil. Další rok čekal, než další soud vydá osvobozující rozsudek. Nakonec odsoudili toho správného pachatele. A soudce a státní zástupce? Jeden skočil z okna, druhý se oběsil na klice své kanceláře. Ale nikdo se mu zatím neomluvil.

Když do někoho omylem vrazím, tak se mu omluvím. Když někoho vyruším, tak se omluvím. Když udělám nějakou chyby, tak se zkrátka omluvím. Když soudce někoho špatně odsoudí a dokonce pak najdou opravdového hříšníka, tak se nikdo neomluví. Dotyčný si může sice zažádat o odškodnění, ale to znamená se zase soudit. Doprošovat se, dokazovat, ponižovat a zase platit. Za advokáta, za čas, za všechno okolo. Vše si opět připomínat.

Jak ale vyčíslit to, že jsem přišel o práci. Vždyť nevím, zda bych po 9 letech dělal tu samou, nebyl povýšen, nebo nešel někam za lepším. Jak vyčíslit, že se ke mě všichni otočili zády, že se rozpadla rodina. Jak vyčíslit ty ztracené roky, bezesné noci, strach a všechno, co jsem prožil. Jak vyčíslit dva roky ve vězení? Jak vyčíslit zničené zdraví, které jsem si odsud „přinesl“?

Kdo bude o této sumě rozhodovat? Soudce, který nikdy nebyl ve vězení, nikdy ho nikdo neobvinil. Nepřišel o práci a o přátele. Nemá zničené zdraví. Soudce, který, i kdyby se maximálně snažil, nevcítí se nikdy do toho, co jsem prožil.

Ale pořád se nikdo neomlouvá. Za to všechno. Nikdo neudělal ten nejjednodušší krok, který je projevem základní slušnosti a lidských vztahů. Nikdo neřekl, že se omlouvá. Nemůže se omluvit soudce, protože je mrtvý, nemůže se omluvit státní zástupce, protože je mrtvý. Ale měl by se omluvit stát. Protože jeho nástrojem soudní moci tito lidé byli. Měl by se omluvit možná ten, kdo soudce jmenuje. Měl by se omluvit za všechny křivdy a příkoří, které byly způsobeny. Měl by. Je to prostě slušnost.

Co vy na to, pane prezidente?