Žvýkala a přehrabovala se v nějakých papírech. Zda se týkaly projednávaného případu, nebylo poznat. Vedle ní seděla její kolegyně. Zaučovala se. Povídaly si spolu. Když mluvila soudkyně, povídaly si. Když mluvil odsouzený, povídaly si. Říká se, že ženy na rozdíl od mužů mohou dělat dvě věci najednou. Někdo může namítnout, že tedy při povídání s kolegyní poslouchala, co říká paní soudkyně a co odsouzený. Ale já myslím, že ne. Protože přece žvýkala.

Pak dostala od soudkyně slovo a začala mluvit.  A pak mi došlo, proč žvýkala. Prostě to tak od přírody má. Z jejích úst se začala hrnout snůška nesmyslů, nepravd a záměrných lží. Nakonec se odvolala. I když možné ne záměrných, ale z toho důvodu, že prostě nevěděla. Nebyla informována, nesehnala si podklady, vycházela ze starých spisů. Jenže tak by to být nemělo. Měla by vždy chodit do práce dokonale připravená, vycházet z posledního vývoje projednávaných kauz a hlavně se nebavit a nežvýkat. Měla by se chovat slušně k soudu, měla by se chovat slušně k odsouzeným a nedělat ostudu svým kolegům a kolegyním. Měla by hlavně změnit práci a nedělat státní zástupkyni.

Tento příběh má naštěstí šťastný konec. Krajský soud její „žvýkání“ prokoukl a odvolání nevyhověl.